Herní konzole do ruky: které modely stojí za to v roce 2025

Historie přenosných herních konzolí od počátků

Přenosné herní konzole mají za sebou fascinující cestu, která začala dávno předtím, než si většina lidí dokáže představit. Celý příběh se odvíjí od touhy lidí hrát hry kdekoli a kdykoli, bez nutnosti sedět u televizoru nebo monitoru. Tato touha formovala celé desetiletí technologického vývoje a přinesla nám zařízení, která dnes bereme jako naprostou samozřejmost.

Za skutečného průkopníka v oblasti přenosných herních zařízení lze považovat společnost Mattel, která v roce 1976 uvedla na trh sérii elektronických handheld her. Tato jednoduchá zařízení s LED displeji nabízela pouze jednu hru, ale pro tehdejší dobu šlo o naprostou revoluci. Hry jako Football nebo Basketball bavily miliony hráčů a ukázaly světu, že existuje obrovský trh pro přenosnou elektronickou zábavu.

Skutečný průlom však přišel v roce 1979, kdy japonská společnost Milton Bradley představila Microvision – první přenosnou herní konzoli s vyměnitelnými kazetami. Tento malý přístroj s LCD displejem umožňoval hráčům měnit hry, což byl tehdy naprosto revoluční koncept. Bohužel technické problémy, zejména křehkost displeje a omezená knihovna her, způsobily, že se Microvision nedočkal masového rozšíření.

Pak přišel rok 1989 a s ním Nintendo Game Boy, zařízení, které navždy změnilo svět přenosných herních konzolí. Tato šedá plastová krabička s monochromatickým LCD displejem se stala fenoménem, jakého herní průmysl do té doby nezažil. Navzdory tomu, že konkurenční zařízení jako Sega Game Gear nebo Atari Lynx nabízela barevné displeje a výkonnější hardware, Game Boy si udržel dominantní postavení na trhu díky skvělé výdrži baterií, robustní konstrukci a především díky titulům jako Tetris nebo Super Mario Land. Game Boy se prodal v desítkách milionů kusů po celém světě a jeho odkaz přetrvává dodnes.

Devadesátá léta přinesla intenzivní souboj mezi výrobci přenosných konzolí. Sega se snažila prosadit se svým Game Gearem, který sice nabízel barevný displej a grafiku srovnatelnou s domácí konzolí Master System, ale jeho obrovská spotřeba baterií ho předurčila k neúspěchu. Atari Lynx byl technicky nejpokročilejší přenosnou konzolí své doby, disponoval barevným podsvíceným displejem a výkonným procesorem, přesto nedokázal konkurovat Nintendu. Nintendo si tak upevnilo svoji pozici absolutního vládce trhu přenosných konzolí, a to na celá desetiletí dopředu.

V roce 1996 Nintendo uvedlo Game Boy Pocket, štíhlejší a lehčí verzi původního Game Boye, a o dva roky později přišel Game Boy Color, který konečně přinesl barevný displej do řady Game Boy. Tato zařízení udržovala zájem hráčů a rozšiřovala knihovnu her, která se stávala stále bohatší a rozmanitější.

Přelom tisíciletí přinesl další zásadní změnu v podobě Nintendo Game Boy Advance, představeného v roce 2001. Toto zařízení disponovalo výrazně výkonnějším procesorem a umožňovalo hry s grafikou srovnatelnou s konzolí Super Nintendo. Game Boy Advance se stal oblíbeným nástrojem vývojářů, kteří na něm vytvářeli skutečně pozoruhodné tituly. Verze Game Boy Advance SP pak přinesla sklopný design a podsvícený displej, což výrazně zlepšilo herní zážitek.

Mezitím Sony sledovala úspěch Nintenda a rozhodla se vstoupit do segmentu přenosných konzolí. V roce 2005 byl uveden PlayStation Portable, zkráceně PSP, který představoval skutečný technologický skok. Velký widescreen displej, přehrávání filmů na UMD discích a výkonný hardware z PSP udělaly skutečně multimediální zařízení. PSP si získalo miliony fanoušků po celém světě a ukázalo, že přenosná konzole může být víc než jen herní zařízení.

Nintendo odpovědělo v roce 2004 uvedením Nintendo DS, konzole se dvěma displeji, přičemž spodní byl dotykový. Tento inovativní přístup k ovládání her otevřel zcela nové možnosti herního designu a DS se stal jednou z nejprodávanějších herních konzolí všech dob. Tituly jako Brain Training, Nintendogs nebo New Super Mario Bros. oslovily i hráče, kteří se dříve o videohry nezajímali.

Následující generace přinesla Nintendo 3DS s autostereoskopickým 3D displejem a Sony PlayStation Vita, která nabídla výkonný hardware a OLED displej. Oba přístroje si našly své fanoušky, přičemž 3DS zaznamenal výrazně větší komerční úspěch.

Celá tato historie přenosných herních konzolí je příběhem neustálé inovace, technologického pokroku a touhy přinést hráčům co nejlepší zážitek v co nejkompaktnějším balení. Každá generace přenosných konzolí posunula hranice toho, co je technicky možné, a připravila půdu pro moderní zařízení, která dnes nosíme v kapsách.

Game Boy revolucionizoval trh v roce 1989

Když Nintendo v roce 1989 představilo světu svůj přenosný herní přístroj Game Boy, málokdo tehdy tušil, že tento zdánlivě jednoduchý kousek elektroniky navždy změní způsob, jakým lidé přemýšlejí o hraní her. Šedá plastová krabička s malým zelenavým displejem a čtyřmi tlačítky se stala fenoménem, který překonal veškerá očekávání a položil základy celého odvětví přenosných herních konzolí tak, jak je známe dnes.

Game Boy byl uveden na japonský trh 21. dubna 1989 a na severoamerický trh v červenci téhož roku. Cena při uvedení činila 89,99 amerických dolarů, což bylo v tehdejší době přijatelné pro širokou veřejnost. Nintendo jej vyvinulo pod vedením legendárního inženýra Gunpei Yokoiho, člověka, který stál za filozofií využití osvědčené technologie za rozumnou cenu. Yokoi věřil, že hráče nepotřebují nejmodernější hardware, pokud jim nabídnete poutavé herní zážitky. Tato myšlenka se ukázala jako naprosto správná.

Technicky vzato nebyl Game Boy v roce 1989 žádným zázrakem. Jeho procesor pracoval na frekvenci pouhých 4,19 MHz, displej zobrazoval obraz pouze ve čtyřech odstínech šedé a rozlišení obrazovky bylo 160 × 144 pixelů. Konkurenční přístroje jako Sega Game Gear nebo Atari Lynx nabízely barevné displeje a výkonnější hardware, přesto se Game Boy prodával v milionech kusů a jeho soupeři zůstali daleko za ním. Tajemství úspěchu spočívalo v několika klíčových faktorech.

Především to byla výdrž baterie. Zatímco Sega Game Gear spotřebovávala šest tužkových baterií, které vydržely pouhé tři až čtyři hodiny, Game Boy vystačil se čtyřmi bateriemi na neuvěřitelných patnáct až třicet hodin nepřetržitého hraní. Pro děti cestující s rodiči na dlouhé výlety nebo pro dospělé pendlující denně do práce to byl naprosto zásadní rozdíl. Nikdo nechtěl uprostřed hry řešit vybité baterie.

Druhým klíčovým faktorem byl software. Nintendo mělo od samého začátku jasnou vizi, jaké hry chce na svou konzoli přinést. Spolu s Game Boyem byl v balení přiložen Tetris, logická hra ruského programátora Alexeje Pažitnova, která se ukázala jako naprostý hit. Tetris byl ideální přenosnou hrou — mohl se hrát kdekoliv, nevyžadoval složitý příběh ani velké množství ovládacích prvků a byl návykový způsobem, který málokterá hra dokázala napodobit. Kombinace Game Boye a Tetrisu byla marketingovým tahem, který se zapsal do dějin herního průmyslu.

Nelze přitom opomenout ani sociální rozměr, který Game Boy přinesl. Pomocí speciálního propojovacího kabelu Game Link Cable bylo možné připojit dva přístroje k sobě a hrát hry ve dvou hráčích. Tato funkce dostala skutečný smysl s příchodem série Pokémon v roce 1996, kdy výměna a souboje pokémonů mezi kamarády přerostly v celosvětový kulturní fenomén. Hřiště, školní přestávky a parky se zaplnily dětmi s Game Boyi v rukou, které si vyměňovaly své oblíbené příšerky.

Za dobu své existence prošel Game Boy několika evolucemi. Game Boy Pocket přišel v roce 1996 s kompaktnějším designem a lepším displejem, Game Boy Color v roce 1998 konečně přinesl barevný displej a Game Boy Advance v roce 2001 posunul výkon na zcela novou úroveň. Přesto všechny tyto přístroje nesly v sobě DNA původního Game Boye z roku 1989 — přenosnost, dostupnost a skvělý software.

Celkově se Game Boy a jeho přímé nástupce prodaly v celosvětovém měřítku přes 118 milionů kusů, což z něj činí jeden z nejprodávanějších herních přístrojů v historii. Tento úspěch nebyl náhodný. Nintendo pochopilo, co ostatní výrobci přehlíželi — že přenosná konzole musí být především praktická, spolehlivá a musí nabízet hry, které hráče skutečně baví. Technická převaha konkurence nestačila, pokud základní uživatelský zážitek nebyl dotažen do konce.

Game Boy tak v roce 1989 nenastavil jen laťku pro přenosné herní konzole, ale definoval samotnou filozofii toho, co taková konzole má být a jak má fungovat. Jeho odkaz je patrný dodnes v každém Nintendo Switch, v každém smartphonu s herními aplikacemi a v každém přenosném herním přístroji, který kdy spatřil světlo světa po roce 1989.

Nintendo DS přineslo dotykový displej hráčům

Když Nintendo v roce 2004 představilo svou novou přenosnou herní konzoli, málokdo tušil, jak zásadně tato malá kapesní zařízení změní celý herní průmysl. Nintendo DS se stalo přelomovým okamžikem v historii přenosných herních konzolí, a to především díky jedné klíčové vlastnosti, která tehdy nebyla v herním světě vůbec běžná — dotykovému displeji. Hráči najednou dostali do rukou zařízení, které jim umožňovalo ovládat hry způsobem, jenž byl do té doby vyhrazen pouze pro dražší PDA zařízení nebo průmyslové terminály.

Samotný design Nintendo DS byl od počátku navržen tak, aby maximálně využíval potenciál dvou obrazovek. Horní displej sloužil jako klasická herní plocha, zatímco spodní dotykový displej otevíral zcela nové možnosti ovládání, na které vývojáři her začali velmi rychle reagovat. Stylus, malé plastové pero přiložené ke konzoli, se stal symbolem nové éry hraní her na cestách. Hráči mohli kreslit, psát, přesouvat předměty nebo ovládat postavy pouhým dotykem prstu či stylusu, což přineslo do herního světa zcela nový rozměr interaktivity.

Přenosné herní konzole měly samozřejmě svou historii již dlouho před příchodem Nintendo DS. Game Boy, který Nintendo uvedlo na trh v roce 1989, byl po celá desetiletí synonymem pro kapesní hraní, a jeho různé iterace provázely generace hráčů po celém světě. Nicméně právě Nintendo DS posunulo celou kategorii přenosných konzolí na zcela jinou úroveň. Nebylo to jen o dotykovém displeji, ale také o mikrofonu, bezdrátovém připojení a možnosti hrát hry s přáteli bez nutnosti fyzického propojení kabelem.

Herní konzole do ruky vždy představovaly specifickou kategorii, která se od domácích konzolí lišila nejen velikostí, ale i způsobem, jakým hráči ke hrám přistupovali. Na cestách, v dopravních prostředcích, ve škole o přestávkách nebo v čekárně u lékaře — přenosná konzole byla vždy po ruce a připravena okamžitě nabídnout herní zážitek. Nintendo DS tuto filozofii dovedlo k dokonalosti tím, že přidalo dotykové ovládání, které bylo intuitivní i pro naprosté začátečníky.

Vývojáři her velmi rychle pochopili, jaký potenciál dotykový displej skrývá. Vznikaly tituly, které by bez tohoto ovládacího prvku jednoduše nebyly možné. Hra Nintendogs, která simulovala péči o virtuálního psa, využívala dotykový displej k mazlení, krmení a výcviku zvířete. Hráči mohli do mikrofonu volat jméno svého virtuálního mazlíčka a ten na ně reagoval, což bylo v době vydání naprosto revoluční. Podobně Brain Age nebo různé puzzle hry využívaly možnost psát číslice nebo slova přímo na obrazovku.

Nintendo DS se nakonec stalo jednou z nejprodávanějších herních konzolí všech dob, přičemž celosvětově se prodalo více než 154 milionů kusů. Toto číslo samo o sobě vypovídá o tom, jak silně konzole rezonovala s hráči napříč věkovými skupinami a kulturami. Dotykový displej přitáhl k hraní nové skupiny hráčů, kteří se dříve o videohry nezajímali — starší generace, ženy, malé děti. Nintendo DS tak skutečně demokratizovalo herní kulturu a ukázalo, že přenosná herní konzole může být zábavou pro každého, bez ohledu na věk nebo předchozí zkušenosti s hraním her.

PlayStation Portable nabídlo výkon konzolí v kapse

Když Sony v roce 2004 představilo PlayStation Portable, svět přenosných herních konzolí se navždy změnil. Japonský gigant přišel s přístrojem, který v sobě nesl výkon tehdy srovnatelný s domácími konzolemi, a přitom se vešel do kapsy saka nebo do batohu. PSP bylo první přenosnou konzolí od Sony a firma do ní vložila obrovské množství technologických inovací, které v té době neměly na trhu přenosných zařízení obdoby.

Srdcem celého systému byl procesor MIPS R4000, který pracoval na frekvenci až 333 MHz, a grafický čip schopný vykreslovat trojrozměrné světy s plynulostí, jež dříve patřila výhradně do obývacích pokojů. Displej o úhlopříčce 4,3 palce s rozlišením 480 × 272 pixelů byl na svou dobu skutečně impozantní a hráči mohli poprvé zažít zážitek, který se vizuálně blížil tomu, co znali z PlayStation 2. Barvy byly živé, obraz ostrý a mnoho hráčů si tehdy poprvé uvědomilo, že přenosné hraní nemusí být kompromisem.

Sony se rozhodlo pro vlastní formát optických médií nazvaný Universal Media Disc, zkráceně UMD. Tento malý disk o průměru šedesáti milimetrů dokázal pojmout až 1,8 gigabajtu dat, což umožňovalo vývojářům tvořit rozsáhlé hry s propracovanými příběhy, detailními světy a plnohodnotnými filmovými sekvencemi. Právě filmové studio Sony Pictures využilo formát UMD také pro distribuci filmů, takže PSP se stalo nejen herní konzolí, ale i přenosným přehrávačem filmů, hudby a fotografií. Tato multimediální povaha PSP jej odlišovala od veškeré konkurence a oslovila širší publikum, než bylo původně zamýšleno.

Na trhu se PSP setkalo s tuhým soupeřem v podobě Nintendo DS, které sázelo na dotykový displej a inovativní herní mechaniky spíše než na hrubý výpočetní výkon. Přesto si PSP vybudovalo loajální základnu fanoušků po celém světě a prodalo se v celkovém počtu přes osmdesát milionů kusů. Knihovna her pro PSP byla bohatá a různorodá – od akčních titulů jako God of War: Chains of Olympus přes sportovní simulace až po japonské RPG, které na přenosném zařízení dostaly prostor rozvinout se do podobné hloubky jako jejich konzolové protějšky.

Během let Sony vydalo několik revizí konzole. PSP-2000, označované jako PSP Slim & Lite, bylo tenčí a lehčí, s větší operační pamětí a možností připojení k televizoru. PSP-3000 přineslo lepší displej s vyšším kontrastem a zabudovaný mikrofon. Experimentální model PSPgo se vzdal optických médií úplně a vsadil výhradně na digitální distribuci her prostřednictvím PlayStation Store, což bylo v roce 2009 ještě poněkud předčasné a model se příliš neprosadil.

Komunita kolem PSP byla mimořádně aktivní a tvůrčí. Homebrew scéna vytvořila tisíce neoficiálních aplikací, emulátorů a her, které rozšiřovaly možnosti konzole daleko za hranice toho, co Sony původně zamýšlelo. Tato otevřenost, byť neoficiální a Sony nepodporovaná, přispěla k tomu, že PSP zůstalo relevantní i roky po svém uvedení na trh.

PSP otevřelo cestu pro svého nástupce, PlayStation Vita, a zároveň prokázalo, že Sony dokáže konkurovat Nintendu i na poli přenosných konzolí. Odkaz PSP je patrný dodnes – ukázalo světu, že kapesní herní zařízení může být skutečně výkonné, vizuálně přitažlivé a multimediálně všestranné, aniž by hráč musel slevovat ze svých nároků na herní zážitek.

Nintendo Switch spojuje domácí a přenosné hraní

Nintendo Switch představuje jeden z nejzajímavějších přístupů k hernímu hardwaru, jaký kdy japonský výrobce přinesl na trh. Tato konzole totiž boří tradiční hranice mezi tím, co bylo dříve striktně odděleno – domácím hraním na velkém televizoru a přenosným hraním na cestách. Právě tato dualita je to, co dělá Switch tak výjimečným zařízením v celé historii herního průmyslu.

Když Nintendo v roce 2017 představilo Switch světu, mnozí analytici pochybovali, zda taková hybridní koncepce může skutečně fungovat. Přenosné herní konzole měly vždy svá omezení daná velikostí obrazovky, výdrží baterie a výkonem. Domácí konzole naopak nabízely plný výkon, ale vázaly hráče k televizi. Nintendo Switch dokázal tuto propast překlenout způsobem, který se ukázal být nejen funkční, ale přímo revoluční.

Samotná konstrukce zařízení je geniálně jednoduchá. Konzole se skládá z centrální jednotky s dotykovým displejem o úhlopříčce 6,2 palce, ke které lze připojit dva ovladače zvané Joy-Con. Tyto ovladače se dají odepnout a používat samostatně, nebo je lze vložit do speciálního grippu a vytvořit tak klasický gamepad. Doma pak stačí vložit konzoli do docku, který je připojen k televizoru, a obraz se okamžitě přenese na velkou obrazovku. Celý proces přechodu mezi přenosným a domácím režimem trvá doslova sekundy a probíhá zcela plynule bez jakéhokoliv přerušení hry.

To, co Switch odlišuje od předchozích pokusů o hybridní herní zařízení, je především kvalita her, které jsou na něj dostupné. Nintendo se rozhodlo, že na Switch přinese své největší tituly bez kompromisů. Hry jako The Legend of Zelda: Breath of the Wild, Super Mario Odyssey nebo Mario Kart 8 Deluxe jsou plnohodnotnými herními zážitky, které by bez problémů obstály na jakékoliv domácí konzoli. Přesto je lze vzít s sebou na cestu a hrát je kdekoliv – v metru, v čekárně u lékaře nebo na zahradě.

Přenosné herní konzole mají v historii Nintenda zvláštní místo. Společnost v tomto segmentu dominovala desítky let díky řadám Game Boy, Nintendo DS a Nintendo 3DS. Každá z těchto platforem měla svou vlastní knihovnu her a svůj vlastní charakter. Switch je v tomto ohledu přirozeným pokračovatelem této tradice, ale zároveň ji posouvá na zcela novou úroveň. Místo aby Nintendo provozovalo dvě oddělené platformy – jednu přenosnou a jednu domácí – soustředilo veškeré své úsilí do jediného zařízení.

Tato strategie se ukázala být mimořádně úspěšná. Switch se stal jednou z nejprodávanějších herních konzolí všech dob a překonal i legendární Nintendo Wii. Hráči po celém světě si oblíbili možnost hrát stejnou hru doma na televizi a pak ji vzít s sebou na cestu bez jakéhokoliv přerušení nebo nutnosti kupovat jiné zařízení. Rodiny ocenily, že jedna konzole může sloužit jak jako rodinné centrum zábavy v obývacím pokoji, tak jako osobní herní zařízení pro každého člena rodiny zvlášť.

Technické parametry Switche sice nejsou srovnatelné s výkonem konzolí PlayStation nebo Xbox, ale Nintendo vždy stavělo svou filozofii na zábavě a inovativním přístupu spíše než na honbě za specifikacemi. A právě tato filozofie se v případě Switche plně vyplatila. Hry vypadají na jeho displeji skvěle a při připojení k televizoru nabízejí dostatečně kvalitní obraz pro příjemný herní zážitek.

Nintendo v průběhu let rozšířilo rodinu Switch o několik variant. Přibyl Nintendo Switch Lite, který je čistě přenosnou konzolí bez možnosti připojení k televizi, a Nintendo Switch OLED s vylepšeným displejem. Každá z těchto variant oslovuje trochu jiný typ hráče, ale všechny sdílejí stejnou knihovnu her a stejnou základní myšlenku. Switch Lite je ideální volbou pro ty, kteří hledají primárně přenosnou herní konzoli do ruky za dostupnější cenu, zatímco verze OLED potěší náročnější hráče, kteří ocení živější barvy a lepší kontrast obrazovky.

Budoucnost hybridního hraní, které Nintendo Switch zpopularizoval, vypadá velmi slibně. Konkurenti si všimli úspěchu tohoto přístupu a i jiní výrobci začali experimentovat s podobnými koncepty. Přesto Nintendo zůstává průkopníkem v tomto segmentu a Switch je stále měřítkem, podle kterého jsou ostatní hybridní zařízení posuzována. Je to konzole, která dokázala přesvědčit miliony hráčů, že nemusí volit mezi domácím a přenosným hraním – mohou mít oboje najednou.

Steam Deck otevřel PC hry na cestách

Steam Deck od společnosti Valve přinesl do světa kapesních herních konzolí něco, co ještě nikdo před ním nedokázal tak přesvědčivě – plnohodnotný přístup k PC hrám kdekoliv a kdykoliv. Od svého uvedení na trh v únoru 2022 si toto zařízení získalo srdce tisíců hráčů po celém světě, kteří si vždy přáli mít svoji Steam knihovnu doslova v kapse. A právě to Steam Deck nabízí způsobem, který ještě před pár lety zněl jako čirá fantazie.

Celý koncept stojí na myšlence, že hraní na PC nemusí být nutně svázáno s pracovním stolem, monitorem a celou sestavou periferií. Steam Deck je v podstatě plnohodnotný počítač s operačním systémem SteamOS, který vychází z Linuxu a je optimalizován přímo pro herní zážitek. Pod kapotou se skrývá čip AMD s integrovanou grafikou RDNA 2, který sice nemůže konkurovat špičkovým herním PC, ale v kontextu kapesní konzole podává výkon, jenž by ještě před několika lety byl naprosto nepředstavitelný. Hráč si může sednout do vlaku, autobusu nebo letadla a bez jakéhokoliv kompromisu spustit tituly jako Elden Ring, Cyberpunk 2077 nebo Red Dead Redemption 2 – hry, které jsou primárně určeny pro výkonné domácí sestavy.

Právě tato schopnost hrát „velké PC hry na cestách je to, co Steam Deck odlišuje od veškeré konkurence. Nintendo Switch, který byl dlouhá léta synonymem pro hybridní hraní, nabízí sice skvělé exkluzivní tituly, ale jeho knihovna je striktně omezena na to, co Nintendo a jeho partneři vydají přímo pro tuto platformu. Steam Deck naproti tomu odemyká přístup k tisícům titulů, které si hráč již zakoupil, bez nutnosti kupovat speciální verze nebo čekat na porty. Pokud máte na Steamu stovky her, většina z nich poběží na Steam Decku buď přímo, nebo s minimálními úpravami.

Valve zavedlo systém označování her jako „Verified, „Playable nebo „Unsupported, který hráčům okamžitě říká, jak dobře daný titul na zařízení funguje. Verified hry jsou plně optimalizovány pro Steam Deck a nabízejí bezproblémový zážitek od prvního spuštění. Playable tituly sice fungují, ale mohou vyžadovat drobné nastavení nebo mají menší nedostatky v ovládání. Tento transparentní přístup si hráči velmi pochvalují, protože přesně vědí, co mohou od svých her očekávat.

Hardwarové řešení je přitom promyšlené do posledního detailu. Ovladače jsou ergonomicky tvarované, trackpady na obou stranách nahrazují myš a umožňují ovládat i hry, které nebyly původně navrženy pro gamepad. Gyroskopické senzory přidávají další vrstvu ovládání, která se hodí zejména u střílecích her. Displej s úhlopříčkou 7 palců a rozlišením 1280 × 800 pixelů nabízí ostrý obraz, který na takto malé obrazovce vypadá skvěle, a výdrž baterie se pohybuje v závislosti na náročnosti hry mezi třemi a osmi hodinami.

Důležitou součástí celého ekosystému je také možnost připojit Steam Deck k televizoru nebo monitoru prostřednictvím docku a hrát doma jako na klasické konzoli. Tato hybridní povaha zařízení z něj dělá skutečně univerzální herní nástroj, který se přizpůsobí každé situaci. Doma na gauči, v posteli před spaním, na dlouhé cestě vlakem – Steam Deck je vždy připraven.

Valve navíc aktivně pracuje na vylepšování softwaru a přidávání nových funkcí. Pravidelné aktualizace SteamOS přinášejí lepší kompatibilitu, opravy chyb a nové možnosti přizpůsobení. Komunita kolem Steam Decku je mimořádně aktivní a hráči si mezi sebou sdílejí tipy, jak optimalizovat výkon jednotlivých her, jak nastavit grafiku pro co nejlepší poměr výkonu a vizuální kvality, nebo jak nainstalovat alternativní obchody a emulátory. Otevřenost platformy je jednou z jejích největších předností – na rozdíl od konzolí jako PlayStation nebo Xbox zde Valve nestojí v cestě uživatelům, kteří chtějí ze svého zařízení vytěžit maximum.

Steam Deck tak skutečně splnil slib, který si Valve dalo při jeho představení. PC hraní na cestách přestalo být kompromisem a stalo se plnohodnotnou alternativou k sezení u domácí sestavy. Pro mnoho hráčů, kteří mají nabitý program a málo času na hraní doma, je Steam Deck doslova spásou – konečně mohou procházet svoji rozsáhlou Steam knihovnu i v momentech, kdy by jinak hráli jen na mobilu nebo nehráli vůbec.

Svět v dlani není jen metafora – je to skutečnost, kterou nám přinesly přenosné herní konzole. Kamkoli jdeš, vezmeš si s sebou celý vesmír dobrodružství, výzev a příběhů, které čekají na své odehrání. Malá obrazovka v rukou skrývá nekonečné možnosti, a právě v tom spočívá její největší kouzlo.

Radovan Šimečka

Výdrž baterie jako klíčový technický parametr

Výdrž baterie představuje jeden z nejzásadnějších technických parametrů, které rozhodují o tom, zda je přenosná herní konzole skutečně použitelná v každodenním životě. Zatímco u domácích konzolí připojených k elektrické síti tento faktor prakticky nehraje žádnou roli, u kapesních zařízení určených k hraní na cestách jde o parametr, který dokáže zásadně ovlivnit celkový zážitek z hraní a v konečném důsledku i rozhodnutí o koupi.

Historie přenosných herních konzolí je z pohledu výdrže baterie příběhem neustálého boje mezi výkonem a energetickou náročností. První Game Boy od Nintenda z roku 1989 fungoval na čtyři tužkové baterie AA a v závislosti na podmínkách vydržel přibližně deset až patnáct hodin nepřetržitého hraní. Tehdy se zdálo, že jde o dostačující výkon, ale s příchodem barevných displejů, výkonnějšího hardwaru a složitějších her se energetická náročnost konzolí dramaticky zvýšila.

Moderní přenosné konzole jako Nintendo Switch Lite nebo PlayStation Portable ve svých různých iteracích ukázaly, jak složité je dosáhnout rovnováhy mezi grafickým výkonem a přijatelnou výdrží baterie. Nintendo Switch v základní verzi nabízí výdrž přibližně čtyři až devět hodin v závislosti na náročnosti spouštěné hry, přičemž graficky náročné tituly jako The Legend of Zelda: Breath of the Wild dokážou baterii vybít výrazně rychleji než méně náročné indie hry.

Výrobci přenosných konzolí čelí při návrhu těchto zařízení několika zásadním výzvám najednou. Musí zajistit dostatečný výkon procesoru a grafického čipu, aby hry běžely plynule a vypadaly dobře. Zároveň musí toto vše vtěsnat do kompaktního těla, které bude pohodlně sedět v rukou hráče, a přitom nesmí zapomenout na baterii s dostatečnou kapacitou. Každý z těchto požadavků je do určité míry v přímém konfliktu s ostatními, protože výkonnější hardware spotřebovává více energie, větší baterie zase přidává na hmotnosti a rozměrech zařízení.

Technologický pokrok v oblasti akumulátorů postupuje relativně pomalu ve srovnání s vývojem výpočetního výkonu. Lithium-iontové a lithium-polymerové baterie, které dnes pohánějí prakticky všechny přenosné herní konzole, sice prošly od svého uvedení na trh výrazným vývojem, ale jejich energetická hustota se zvyšuje jen postupně. Výrobci proto musí hledat úspory energie především na straně procesoru a softwaru, nikoliv spoléhat na dramatické zlepšení kapacity baterií.

Důležitou roli hrají také různé energetické režimy, které moderní konzole nabízejí. Nintendo Switch například automaticky snižuje výkon procesoru a grafického čipu při přechodu do přenosného režimu oproti režimu dokovanému, kde je konzole připojena k televizi a napájena ze sítě. Tento přístup umožňuje prodloužit výdrž baterie za cenu mírného snížení grafické kvality, což většina hráčů považuje za rozumný kompromis.

Výdrž baterie přímo ovlivňuje, jakým způsobem a kde hráči konzoli používají. Konzole s výdrží kratší než čtyři hodiny je prakticky nepoužitelná na delších cestách letadlem nebo vlakem bez přístupu k nabíjecímu zdroji. Naproti tomu zařízení s výdrží osm a více hodin hráčům umožňuje skutečně svobodné hraní bez neustálého přemýšlení o stavu baterie. Právě tato psychologická svoboda je přitom jednou z hlavních hodnot, které přenosné herní konzole nabízejí oproti smartphonům s jejich kratší výdrží při hraní náročnějších her.

Nelze opomenout ani vliv jasu displeje na celkovou spotřebu energie. Displej patří k největším spotřebičům energie v celém zařízení, a proto výrobci obvykle doporučují snížit jas na přijatelnou úroveň, pokud chce hráč maximalizovat výdrž baterie. Automatické nastavení jasu podle okolního osvětlení, které dnes nabízí řada konzolí, představuje elegantní řešení tohoto problému, protože šetří energii v tmavším prostředí, aniž by hráč musel ručně zasahovat do nastavení.

Budoucnost výdrže baterií v přenosných herních konzolích je spojena s několika slibně se rozvíjejícími technologiemi. Nové generace procesorů vyráběných pokročilými výrobními procesy spotřebovávají při stejném výkonu výrazně méně energie než jejich předchůdci, což se příznivě projevuje na celkové výdrži zařízení. Technologie jako DLSS od Nvidie nebo FSR od AMD navíc umožňují dosáhnout vyšší grafické kvality při nižší zátěži hardwaru, což opět přispívá k úspoře energie. Výdrž baterie tak zůstává parametrem, který výrobci přenosných herních konzolí musejí neustále vylepšovat, pokud chtějí uspokojit stále náročnější hráče toužící po co nejdelším a nejpohodlnějším herním zážitku bez ohledu na to, kde se právě nacházejí.

Exkluzivní tituly rozhodují o úspěchu konzole

Každá herní konzole do ruky stojí a padá především s tím, jaké hry jsou pro ni dostupné. Není to jen o technických parametrech, rozlišení displeje ani o výdrži baterie – to vše jsou faktory, které hrají roli, ale v konečném důsledku je to právě softwarová nabídka, která přesvědčí hráče, aby sáhli do kapsy a investovali své peníze. Historie herního průmyslu to dokazuje znovu a znovu, a přenosné konzole nejsou žádnou výjimkou.

Vzpomeňme například na éru Game Boye od Nintenda. Technicky vzato to nebyl žádný zázrak – monochromatický displej, skromný výkon a design, který by v dnešní době vyvolal úsměv. Přesto se tato konzole stala jednou z nejprodávanějších přenosných platforem v historii. Proč? Protože měla Tetris, Pokémon a celou řadu titulů, které jste prostě nemohli hrát nikde jinde. To byl klíčový faktor. Hráč neměl na výběr – buď si koupil Game Boy, nebo o tyto zážitky přišel úplně.

Stejný princip platil o generace později pro Nintendo DS a Nintendo 3DS. Obě konzole nabídly exkluzivní tituly jako Mario Kart, The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D, Animal Crossing nebo Brain Age, které jednoduše nebylo možné zažít na žádném jiném zařízení. Hráči si konzoli nekupovali kvůli hardwaru – kupovali si ji kvůli hrám. Tento model se ukázal jako nesmírně efektivní a Nintendo ho využívá dodnes.

Naproti tomu příběh PlayStation Vita je varovným příkladem toho, co se stane, když exkluzivní tituly chybí nebo jsou nedostatečné. Sony sice přišlo s technicky impozantní konzolí, která měla OLED displej, dva analogové páčky a výkon, jenž v době vydání neměl mezi přenosnými zařízeními konkurenci. Přesto Vita postupně upadala, protože vydavatelé přestali vyvíjet exkluzivní tituly a Sony samo přesunulo pozornost jinam. Hráči neměli důvod konzoli kupovat, protože většinu her mohli hrát jinde, nebo prostě žádné lákavé tituly nebyly k dispozici.

Situace kolem Nintendo Switch je v tomto ohledu fascinující, protože tato konzole funguje jak jako domácí herní systém, tak jako přenosné zařízení. Exkluzivní tituly jako The Legend of Zelda: Breath of the Wild, Super Mario Odyssey nebo Metroid Dread se staly argumenty, které samy o sobě prodávaly hardware. Když Nintendo oznámilo nový díl Zeldy nebo Pokémonů, prodeje konzolí okamžitě vzrostly. To je síla exkluzivního obsahu – dokáže přimět lidi, aby si koupili celou platformu jen kvůli jediné hře.

Vývojáři a vydavatelé si tento vliv dobře uvědomují. Uzavírání dohod o exkluzivitě je proto součástí obchodní strategie výrobců konzolí od samého počátku. Platit za exkluzivitu nebo ji vytvářet interně prostřednictvím vlastních studií – to jsou dvě cesty, jak zajistit, aby hráči neměli jinou možnost než si konzoli pořídit. Nintendo vsází především na vlastní studia, která vyvíjejí legendární série jako Mario, Zelda, Metroid nebo Kirby. Tyto série jsou synonymem kvality a hráči jim důvěřují, což vytváří silnou loajalitu k platformě.

Je také důležité zmínit, jak exkluzivní tituly formují identitu celé konzole. Přenosná konzole bez jasné identity – bez her, které by ji definovaly – se ztrácí v moři nabídky. Hráč si musí umět odpovědět na otázku: proč bych si měl koupit právě tuto konzoli a ne jinou? Pokud odpověď zní „kvůli těmto konkrétním hrám, které nikde jinde nenajdu, pak má konzole jasnou šanci uspět. Pokud taková odpověď neexistuje, je boj o místo na trhu mnohem těžší.

V dnešní době, kdy mobilní telefony nabízejí stále kvalitnější herní zážitky a cloudové hraní bourá tradiční bariéry mezi platformami, je otázka exkluzivity ještě naléhavější. Přenosné konzole musí obhájit svou existenci a svou cenu, a jedinou cestou, jak to udělat přesvědčivě, je nabídnout obsah, který je unikátní, kvalitní a nezaměnitelný. Hráči jsou ochotni zaplatit prémiovou cenu, ale musí vědět, za co platí. A právě exkluzivní tituly jsou tou nejpřesvědčivější odpovědí na tuto otázku.

Trh ovládají především japonské herní společnosti

Pokud se podíváme na historii přenosných herních konzolí, nelze přehlédnout jeden zásadní fakt, který se jako červená nit táhne celými desetiletími tohoto odvětví. Japonské herní společnosti dominují trhu přenosných konzolí od samého počátku jeho existence, a tato dominance není náhodná ani přechodná. Jde o výsledek dlouhodobé strategie, technologické vyspělosti a schopnosti porozumět tomu, co hráči skutečně chtějí držet ve svých rukou.

Na čele tohoto pomyslného žebříčku stojí nepochybně společnost Nintendo, která v podstatě definovala celý segment přenosných herních zařízení tak, jak ho dnes známe. Když v roce 1989 uvedla na trh první Game Boy, nikdo netušil, že toto na první pohled jednoduché šedé zařízení odstartuje revoluci, která přetrvá desítky let. Game Boy nebyl technologicky nejpokročilejší přístroj své doby, ale Nintendo pochopilo něco zásadního — přenosná konzole musí být především spolehlivá, dostupná a musí mít skvělé hry. Baterie vydržela neuvěřitelně dlouho, zařízení přežilo pády i nárazy a knihovna her se rozrůstala závratným tempem. Právě tato filozofie se stala základním kamenem japonského přístupu k vývoji handheldů.

Po Game Boyi přišly další generace — Game Boy Color, Game Boy Advance a posléze Nintendo DS, které se stalo jednou z nejprodávanějších herních konzolí všech dob. Dvě obrazovky, z nichž jedna byla dotyková, přinesly zcela nové herní možnosti a japonští vývojáři je okamžitě začali naplno využívat. Hry jako Pokémon, Mario Kart nebo Zelda se staly kulturními fenomény, které přesáhly hranice Japonska a dobývaly celý svět. Není přitom náhodou, že právě tyto franšízy pocházejí z japonských studií — tamní herní kultura má hluboké kořeny a schopnost vytvářet příběhy i herní mechaniky, které oslovují generace napříč věkovými skupinami.

Sega se rovněž pokusila proniknout na trh přenosných konzolí se svým Game Gear, který nabízel barevný displej v době, kdy Game Boy stále pracoval s monochromatickým zobrazením. Přestože byl Game Gear technicky pokročilejší, nikdy nedokázal ohrozit dominanci Nintenda. Problémem byla především krátká výdrž baterií a relativně slabší herní knihovna. Tento případ dokonale ilustruje, že v segmentu handheldů nestačí pouze technologická převaha — klíčem k úspěchu je komplexní ekosystém her, příslušenství a komunity hráčů.

Společnost Sony vstoupila do světa přenosných konzolí výrazně později, ale o to razantněji. PlayStation Portable, uvedený v roce 2004, přinesl výkon srovnatelný s tehdejšími domácími konzolemi do přenosného formátu. Grafika byla oslnivá, zvuk kvalitní a Sony vsadilo na multimediální funkce — přehrávání filmů, hudby a fotografií. PSP si získalo obrovskou základnu fanoušků, zejména mezi staršími hráči, kteří ocenili jeho možnosti. Přesto se Nintendovu DS nikdy nepodařilo překonat v prodejních číslech, což opět potvrdilo, že japonský gigant z Kjóta má v tomto segmentu naprosto výjimečné postavení.

Nástupce PSP, konzole PlayStation Vita, přinesla ještě výkonnější hardware, dotykový displej i dotykovou plochu na zadní straně. Bohužel se Sony nepodařilo zajistit dostatečnou podporu ze strany vývojářů třetích stran a konzole postupně upadala do zapomnění, přestože si dodnes udržuje věrnou základnu fanoušků. Tento příběh ukazuje, jak obtížné je konkurovat Nintendu na jeho vlastním hřišti.

Současná situace na trhu je ještě jasnější. Nintendo Switch v hybridním provedení, které umožňuje hrát jak doma na televizi, tak v přenosném režimu, se stalo absolutním fenoménem. Japonská společnost opět prokázala, že rozumí potřebám hráčů lépe než kdokoli jiný. Prodeje přesáhly stovky milionů kusů a herní knihovna čítá tisíce titulů. Japonské herní studie jako Nintendo, Capcom, Square Enix nebo Bandai Namco zásobují Switch nepřetržitým proudem kvalitních her, zatímco západní vývojáři se přizpůsobují a přinášejí své tituly na tuto platformu.

Je tedy zřejmé, že japonské herní společnosti neovládají trh přenosných konzolí náhodou. Jejich schopnost inovovat, vytvářet silné franšízy a budovat věrné komunity hráčů je něco, co ostatní výrobci teprve pracně napodobují.

Mobilní telefony konkurují klasickým herním konzolím

Svět přenosných herních zařízení prošel za posledních dvacet let naprosto zásadní proměnou, která změnila způsob, jakým lidé přistupují k hraní her mimo domov. Zatímco ještě na přelomu tisíciletí dominovaly trhu přenosných herních konzolí zařízení jako Nintendo Game Boy nebo Sony PlayStation Portable, dnešní situace je podstatně složitější a mnohem více roztříštěná. Mobilní telefony se postupně staly nejrozšířenější platformou pro hraní her na cestách, a to do té míry, že tradiční výrobci herních konzolí museli přehodnotit celou svou strategii.

Srovnání přenosných herních konzolí

Parametr	Nintendo Switch Lite	Steam Deck	PlayStation Portable (PSP-3000)	Nintendo Game Boy Advance SP
Rok uvedení	2019	2022	2007	2003
Displej	5,5" LCD, 720p	7" LCD, 800p	4,3" LCD, 480x272 px	2,9" TFT LCD, 240x160 px
Procesor	NVIDIA Tegra X1	AMD Zen 2 + RDNA 2	MIPS R4000, 333 MHz	ARM7TDMI, 16,78 MHz
RAM	4 GB	16 GB	64 MB	32 KB
Úložiště	32 GB (rozšiřitelné)	64 GB – 512 GB	Memory Stick Pro Duo	Herní kazety (ROM)
Výdrž baterie	3 – 7 hodin	2 – 8 hodin	4 – 6 hodin	7 – 10 hodin
Hmotnost	275 g	669 g	189 g	143 g
Připojení	Wi-Fi, Bluetooth 4.1	Wi-Fi, Bluetooth 5.0, USB-C	Wi-Fi 802.11b, USB 2.0	Game Link Cable (kabel)
Operační systém	Nintendo Switch OS	SteamOS 3.0 (Linux)	Sony XMB (PSP OS)	Proprietární firmware
Cena při uvedení	5 490 Kč	10 999 Kč	4 990 Kč	2 990 Kč
Počet her v knihovně	více než 6 000	více než 10 000	více než 1 300	více než 500
Multiplayer	Online + lokální	Online + lokální	Online + lokální (Ad-Hoc)	Pouze lokální (kabel)

Chytré telefony dnes nabízejí výkon, který by ještě před deseti lety byl zcela nepředstavitelný v tak kompaktním zařízení. Moderní mobilní procesory dosahují výkonu srovnatelného s konzolemi předchozí generace, a to vše zabalené do přístroje, který má většina lidí neustále u sebe. Právě tato dostupnost a všudypřítomnost mobilních telefonů představuje největší výhodu oproti klasickým herním konzolím do ruky, jako jsou Nintendo Switch nebo starší modely PlayStation Vita. Člověk nemusí nosit s sebou žádné extra zařízení, nemusí si pamatovat, zda nabíjel konzoli, a nemusí přemýšlet, zda má u sebe správnou hru.

Herní průmysl na mobilních platformách generuje dnes větší příjmy než konzolový segment, přičemž velkou část těchto příjmů tvoří mikrotransakce a freemium modely. To je ovšem právě jeden z důvodů, proč si tradiční herní konzole do ruky stále udržují věrnou základnu hráčů, kteří preferují plnohodnotné herní zážitky bez agresivního monetizačního modelu. Mobilní hry jsou sice dostupné a levné, ale jen málokterá z nich dokáže nabídnout takovou hloubku a propracovanost, jakou nabízejí tituly určené přímo pro dedikované herní hardware.

Nintendo Switch je v tomto ohledu zajímavým příkladem toho, jak může tradiční výrobce konzolí reagovat na výzvu ze strany mobilních telefonů. Hybridní design konzole, která funguje jak jako domácí zařízení připojené k televizoru, tak jako přenosná herní konzole, přinesl Nintendu obrovský komerční úspěch. Switch dokázal oslovit jak hardcore hráče, tak příležitostné hráče, kteří by jinak sáhli spíše po mobilním telefonu. Klíčem k tomuto úspěchu bylo pochopení toho, co mobilní telefony prostě nemohou nabídnout, a to jsou exkluzivní herní tituly jako Mario, Zelda nebo Pokémon v plné konzolové kvalitě.

Přesto nelze přehlédnout, že mobilní telefony v posledních letech výrazně zlepšily svou herní nabídku. Příchod cloudového hraní prostřednictvím služeb jako Xbox Cloud Gaming nebo NVIDIA GeForce NOW otevřel mobilním telefonům dveře ke hrám, které by na jejich hardware nikdy nativně neběžely. Hráč s dostatečně rychlým internetovým připojením může na svém telefonu hrát nejnovější AAA tituly ve vysoké kvalitě, aniž by musel investovat do drahé herní konzole. Tato technologie zatím naráží na omezení v podobě latence a závislosti na stabilním připojení, ale s rozvojem sítí páté generace se tyto překážky postupně snižují.

Výrobci herního příslušenství reagují na tuto situaci vývojem speciálních ovladačů pro mobilní telefony, které se připevňují přímo na zařízení a transformují ho v něco, co se velmi podobá klasické herní konzoli do ruky. Produkty jako Razer Kishi nebo GameSir X2 umožňují hráčům mít v rukou fyzické tlačítka a analogové páčky, čímž odstraňují jednu z největších nevýhod mobilního hraní, kterou je ovládání přes dotykový displej. Tato zařízení de facto stírají hranici mezi mobilním telefonem a herní konzolí do ruky, přičemž otázka, co vlastně drží hráč v ruce, se stává stále méně relevantní.

Demografické studie ukazují zajímavý trend, kdy mladší generace hráčů vnímá mobilní telefon jako primární herní zařízení, zatímco starší hráči, kteří vyrůstali s klasickými herními konzolemi, mají silnější vazbu na dedikované herní hardware. Tento generační rozdíl bude mít v nadcházejících letech zásadní vliv na to, jakým směrem se bude celý trh přenosných herních zařízení vyvíjet. Výrobci jako Nintendo musí neustále hledat způsoby, jak oslovit nové generace hráčů, kteří jsou zvyklí na ekosystém mobilních aplikací a bezplatných her, a zároveň si udržet věrnost těch, kteří oceňují tradiční herní hodnoty.

Budoucnost přenosného hraní her tak pravděpodobně nebude patřit ani výhradně mobilním telefonům, ani výhradně klasickým herním konzolím do ruky. Vítězem bude ten, kdo dokáže nejlépe kombinovat výhody obou světů a nabídnout hráčům zážitek, který odpovídá jejich měnícím se potřebám a životnímu stylu. Konvergence těchto dvou platforem bude pokračovat a hranice mezi nimi se bude dále stírat, přičemž klíčovým faktorem zůstane kvalita herního obsahu a schopnost výrobců udržet hráče v jejich ekosystému.

Budoucnost patří cloudovému streamování her

Přenosné herní konzole prošly za posledních několik desetiletí obrovskou proměnou. Od prvních jednoduchých zařízení s LCD displeji a omezenou výdrží baterie až po dnešní výkonné kapesní počítače, které zvládají graficky náročné tituly v rozlišení, jež by ještě před deseti lety bylo na přenosném zařízení nemyslitelné. Jenže i přes veškerý technologický pokrok, který výrobci jako Nintendo, Sony nebo různé menší společnosti přinášejí, se zdá, že budoucnost kapesních herních konzolí leží někde úplně jinde, než kde ji většina hráčů hledá.

Cloudové streamování her představuje revoluci, která zásadně mění způsob, jakým přemýšlíme o herním hardwaru. Princip je jednoduchý – hra neběží na vašem zařízení, ale na vzdáleném serveru, a vy pouze přijímáte video stream a odesíláte povely ovladače. To znamená, že přenosná konzole teoreticky nepotřebuje výkonný čip, velkou baterii ani drahé chlazení. Stačí jí solidní obrazovka, kvalitní ovladač a především spolehlivé internetové připojení.

Právě to byl po léta největší problém celého konceptu. Mobilní internet nebyl dostatečně rychlý ani stabilní na to, aby zvládl přenášet obraz v dostatečné kvalitě a s dostatečně nízkou latencí. Hráči si stěžovali na znatelné zpoždění mezi stiskem tlačítka a reakcí na obrazovce, na rozmazaný obraz způsobený kompresí videa a na přerušované připojení v místech s horším signálem. Tyto problémy způsobily, že první generace cloudových herních služeb skončila jako zajímavý experiment, nikoli jako masově přijatá technologie.

Nástup sítí páté generace, tedy 5G, však situaci dramaticky mění. Latence mobilního připojení klesla na hodnoty, které jsou pro většinu herních žánrů naprosto přijatelné, a přenosové rychlosti umožňují streamování v rozlišení 4K bez viditelných artefaktů. Velcí hráči jako Microsoft se svou službou Xbox Cloud Gaming, NVIDIA s GeForce NOW nebo Sony s PlayStation Now a jeho nástupci investují obrovské prostředky do serverové infrastruktury rozmístěné po celém světě, aby minimalizovali vzdálenost mezi hráčem a serverem, a tím i výslednou latenci.

Pro přenosné herní konzole to má zásadní důsledky. Výrobci začínají přehodnocovat, co vlastně takové zařízení musí umět. Místo závodu o co nejvýkonnější čip a co nejdelší výdrž baterie se pozornost přesouvá k tomu, jak zajistit co nejlepší konektivitu, co nejkvalitnější displej a co nejpohodlnější ovladač. Zařízení jako Logitech G Cloud nebo různé Android-based konzole ukazují, že existuje trh pro kapesní herní zařízení, jejichž hlavní předností není vlastní výpočetní výkon, ale schopnost přistupovat k výkonu vzdálených serverů.

Nintendo Switch, který je dnes bezesporu nejúspěšnější přenosnou herní konzolí na světě, stojí v tomto ohledu na křižovatce. Jeho filosofie hybridní konzole, která funguje jak doma u televize, tak na cestách, je sice stále velmi populární, ale nástupce Switche bude muset reagovat na realitu světa, kde cloudové hraní přestává být výjimkou a stává se standardem. Spekulace o tom, zda bude příští generace Nintenda plně cloudová, částečně cloudová nebo zda se Nintendo bude cloudovému hraní nadále bránit ve prospěch vlastního hardwaru, jsou mezi herními novináři a analytiky jedním z nejdiskutovanějších témat.

Skeptici samozřejmě namítají, že cloudové hraní nikdy plně nenahradí lokální výkon. Poukazují na situace, kdy hráč nemá přístup k internetu – v letadle, v metru, na horách nebo prostě v místě se špatným signálem. Přenosná konzole, která bez připojení k internetu neumí nic, je pro mnoho lidí nepřijatelná. A mají pravdu – alespoň zatím. Jenže svět se mění rychleji, než si uvědomujeme. Satelitní internet od společností jako SpaceX s jeho konstelací Starlink postupně pokrývá i ta nejodlehlejší místa na Zemi, a to s latencemi, které jsou pro cloudové hraní použitelné.

Budoucnost přenosných herních konzolí tedy pravděpodobně nebude černobílá. Nejpravděpodobnějším scénářem je hybridní přístup, kdy zařízení disponuje určitým lokálním výkonem pro hraní offline, ale jeho hlavní předností je bezproblémová integrace s cloudovými herními službami. Takový přístup by hráčům nabídl to nejlepší z obou světů – svobodu hrát kdekoli bez připojení a zároveň přístup k titulům, které by lokální hardware nikdy nezvládl. Přenosná konzole budoucnosti tak možná nebude definována tím, jaký čip má uvnitř, ale tím, jak dobře dokáže překlenout hranici mezi lokálním a cloudovým hraním.